S cílem usnadnit uživatelům používat naše webové stránky využíváme cookies. Používáním našich stránek souhlasíte s ukládáním souborů cookie na vašem počítači / zařízení. Nastavení cookies můžete změnit v nastavení vašeho prohlížeče.
sk

NOVINKY

arr309-10-2017 | Záruka Dantik 3 rokyNašim výrobkům věříme, proto prodlužujeme záruku na veškerý sortiment zakoupený na našem webu... arr322.05.2017 | Přidali jsme rámy KielDo nabídky standardních rámů jsme přidali profil Kiel....

KONTAKTY

DANTIK, s.r.o.
Pod Žvahovem 463/21b
Praha 5, 15400
tel: +420 251 682 118
dantik@dantik.cz
-------------------------------------------
stav objednávek | 251 682 118

NEJPRODÁVANĚJŠÍ

Naše cena 2 218,00 Kč
skladem
Naše cena 5,00 Kč
skladem
Naše cena 120,00 Kč
skladem

Úvod » Články | Závesný systém

Články | Závesný systém na obrazy

 

Myslíte, že se objedete bez závěsného systému?

  • Přečtěte si následující článek

Potřebujete se zorientovat:

Nechcete přemýšelet?

 


 

Jak jsem jen mohla žít bez….

… tentokrát bez závěsného systému?

 

Otázku uvedenou v titulku tohoto článku jsem si už v životě kladla mnohokrát. Většinou ve chvíli, kdy jsem náhodou, na něčí doporučení nebo – a to dost často – po dlouhém odmítání vyzkoušela nějakou  „vychytávku“, která mi  teď zpříjemňuje život a které už bych se nevzdala ani za nic.

Jednou to byl stojánek na dopisy z ručního papíru, dárek, který jsem se skrývanými rozpaky přijala jako úplnou zbytečnost a z pouhé zdvořilosti postavila na psací stůl. A co se nestalo? Zmizely povalující se účty, doklady, nevyřízené dopisy. Přestala jsem hledat a ztrácet. Než něco někam definitivně založím nebo naopak vyhodím, má to svůj přechodný domov ve stojánku. Zkrátka: neumím si bez něho představit další život.

Totéž platí o signalizaci couvání. Kolika traumatizujích situací bych bývala byla ušetřena, kdybych ji měla již na svém prvním autě. Poměr mezi pořizovací cenou a cenou všech oprav odřených blatníků  hovoří zcela jednoznačně v její prospěch. Jak jsem vůbec bez ní mohla někam zacouvat? Nebo co víc, zaparkovat do řady? Ne, to si dnes opravdu již vysvětlit nedovedu.

A moje poslední zkušenost tohoto druhu? Všechny mé byty vždy byly hustě ověšeny obrazy, grafickými listy, kalendáři… Po dlouhá léta jsem – jsouc manuálně značně nezručná – věšela toto všechno ne tam, kde by se mi líbilo, ale tam, kam se mi podařilo zatlouci háček nebo skobičku. Výtvarná díla sloužila nejen k dekoraci příbytku, ale i k zakrytí neúspěšných pokusů.

Umístit ovšem třeba  řadu malých obrázků do stejné výšky, když každý z nich měl jinak vysoko závěs,  bylo ale opravdu  nad mé síly. Každý z mých šikovných přátel a příbuzných, pozvaný na večeři či oběd s vágním dovětkem  „ a o nějakou maličkost bych tě při té příležitosti poprosila“, se do pasti zvané věšení obrazů chytil jen jednou. Poté, co byl nucen přidržovat na stěně dva umělecké artefakty a přitom stát mimo ně, abych viděla, jak to bude vypadat, si příště raději nechal moje kulinářské výtvory ujít.

Před dvěma lety jsem zvelebovala byt a před malováním odstranila ze zdí všechny hřebíčky a skobičky. Inovovaný interiér si žádá i jiné rozmístění obrazů, to je přece jasné. Poprvé v životě jsem zvolila na stěnách různé pastelové barvy namísto obvyklé bílé. Výsledek byl úžasný, už jsem vymýšlela, kam co pověsím … a najednou hrozné zjištění: „Vždyť na těch barevných stěnách budou vidět zasádrované díry… když se mi někam zase nepodaří zatlouci skobu.  Což je skoro jisté.  A i kdyby mi to nakrásně všechno někdo pověsil, co když budu chtít něco jednou přemístit? Což je taky skoro jisté. Znám se.“

 Ponořena do chmurných úvah jsem se vydala  pro zarámované obrazy do firmy Dantik. Chvilku čekání jsem si krátila rozhlížením po stěnách, kde mají vystavené všechno možné…A náhle můj zrak padl až nahoru pod strop na jakési lištičky a z nich visící vlasce a na těch vlascích háčky… „Aha, takhle bývají pověšené obrazy v galeriích, ale ono se to asi i normálně prodává…“

 Ano, prodává.  A dokonce jsem byla ušetřena transportu (který si žádá auto, kam se vejde třímetrová lišta) a instalace vlastní rukou (která si žádá zručnost a vrtačku). Tím vším na rozdíl ode mě oplývají muži z Dantiku.

Já jsem si pak jen posouvala lanka visící na lištách doprava a doleva a háčky na nich nahoru a dolů, zavěšovala obrazy, odstupovala a pozorovala, jak to vypadá.  Úžasný pocit. Už nikdy kladivo. Už nikdy skoba, která nejde zatlouci. Už nikdy remcání kamarádů. Už žádné úlitby v podobě večeře. A už taky žádné dlouhé váhání, zda to takhle bude dobré. Když nebude, pověsím to zítra jinak.

Jak jsem mohla…opravdu jak jsem jenom mohla tolik let žít bez závěsného systému? Tak se totiž ten malý zázrak jmenuje.

 

Dagmar Hartmannová