„Grafika“ (Grafický list)

„Grafika ve smyslu umělecké grafiky je jedním z druhů výtvarného umění. Vymezení pojmu je poměrně složité. Obecně můžeme říci, že grafikou nazýváme umělecké dílo, kdy umělec použije jednu z grafických technik a dílo rozmnoží ručním řemeslným postupem na předem stanovený počet exemplářů. Počet exemplářů tvoří náklad, za který umělec odpovídá a proto jej také podepisuje. Každý z exemplářů je považován za originál, nikoliv za kopii.

Autorské tisky

Autorským tiskem (též tisk zkusmý) se rozumí výtisk mimo náklad. Tento výtisk je podepsán autorem a označen E.A., A.T., aut. tisk ap. Počet autorských tisků by nikdy neměl přesáhnout 5-10% číslovaného nákladu. Jedná se o tisky, při nichž autor zkouší různé barevné tóny či stav desky. Často si také autor pořídí několik málo autorských tisků pro svůj archiv v případě, že byl celý náklad objednán sběratelem či institucí. U některých důležitějších děl je číslován i náklad autorských tisků. Na rozdíl od běžného číslovaní, kde se používají arabské číslice, se autorské tisky číslují římsky. Označení E.A. XIII/XX pak znamená tisk č. 8 z nákladu 20 autorských tisků.

Podpis

Celou rozlehlou oblast grafiky by bylo možno dělit i jinak, a to na listy umělcem podepsané a nepodepsané. Podpis má být jakousi zárukou pravosti. Zvyk podepisovat grafiky se ujal až v druhé polovině 19. století. Listy se podepisují zásadně tužkou. U moderní grafiky můžeme říci, že listy jsou až na výjimky signovány.

Grafické techniky

se řadí do tří skupin:

• tisk z výšky (např. dřevoryt)
• tisk z hloubky (např. lept, suchá jehla)
• tisk z plochy (litografie).

Dále existují techniky mimo tyto skupiny – např. sítotisk (serigrafie), monotyp, papírotisk ap.“4

Dřevořez

„Dřevořez je stará grafická technika tisku z výšky. Tiskne z vyhlazené dřevěné desky (štočku), která je řezaná ze dřeva podél kmene, po létech. Proto bývá u dřevořezových tisků patrná kresba dřeva a je tím také ovlivněn směr a způsob rytí, protože rytí po létech je mnohem snazší než proti nim. Grafik vybírá různými dlátky a noži ze štočku to, co má být ve výsledném tisku bílé.

Roztloukání kamenů. Dřevořez, 1511

Původním dřevořezovým postupem je odebírat okolí kresby a vytvářet tak žebrovitě vystupující černou linii pozdějšího tisku, která musí být poměrně silná, aby se zamezilo jejímu prasknutí. Od 15. století se ale objevují dřevořezy, na kterých je odřezána linie kresby a pozadí je tmavé, tzv. dřevořezy bílé linie. V moderní době se kombinují oba přístupy.

Deska se před tiskem naválí barvou, přiloží se na ni papír a grafika se mírným tlakem a třením otiskne. K tisku lze použít lis, ale dodnes se často tiskne i ručně, tlakem ruky nebo tiskařské kostice. Při takovém způsobu tisku se deska tolik neopotřebovává, nehrozí ulomení reliéfní linie a grafik může ještě ovlivnit výslednou podobu tisku, takže každý list je svým způsobem unikát.“5

Dřevoryt

„Dřevoryt (xylografie) je grafická technika tisku z výšky. Na rozdíl od dřevořezu je matrice nařezána napříč létům, což umožňuje bohatší modelaci a stínování obrazu. Dlouhou dobu byla tato technika užívána jako reprodukční.

Matrice je nařezána napříč létům. Tyto malé nařezané kousky dřeva se sklíží a jejich povrch zbrousí. Tím vznikne dřevěný štoček neboli tisková matrice. Pro tyto účely je vhodné tvrdé dřevo: zimostráz nebo buk.

K rytí je potřeba mít speciální xylografická rydla, vyrobená ze zakalené oceli. Hloubka vrypu je cca 1 mm, přičemž matrice je volně ložená na stole.

Faksimilový dřevoryt: precizní odrývání čar podle originálu, aby vystihl charakter originální předlohy.

Tónový dřevoryt: převod tónových hodnot předlohy (kopírování lavírovaných nebo tušových kreseb). Šlo o vystižení modelace a tónování originálu.“10

Dřevoryt T. Bewicka

Linoryt

„Linorytem rozumíme techniky tisku z výšky, které využívají principu tisku neodřezaných nebo neodrytých ploch. Tiskařská, převážně olejová barva se válečkem nebo hadříkem nanáší na vystouplé plochy a z nich se v satinýrce (válcový přítlačný stroj) nebo ručně pomocí válečků nebo kostic silným přítlakem přenáší na navlhčený grafický či jiný papír s velkým podílem vláken.

Lesklý povrch je před samotným tiskem potřeba zbrousit pomocí jemného smirku, pokud nebude povrch zbroušen bude tisková barva stékat. K opracování matrice potřebujeme nožíky, dlátka či rydla různých tvarů a profilů. Postupným odrýváním dochází k vytváření obrazu na matrici. Jako náhrada lina se dají použít i alternativní materiály – plexisklo, sololit, modurit či sádrová destička. .“12

Lept

„Lept vznikl z potřeby větší volnosti při tvorbě. Na rozdíl od rytiny, která je velmi náročnou technikou a pro svou obtížnost v rytí nedovoluje přílišnou tvůrčí svobodu. Dnes je lept jednou z nejpoužívanějších technik. Řadí se do tisku z hloubky a v mezinárodním značení má symbol C3.

Materiálem je tu měděná destička. Na ni se nanese ochranný voskový kryt (směs alfaltu, pryskyřice a vosku) a grafik pomocí ocelové jehly kreslí do krytu. Poté destičku ponoří do kyseliny dusičné, chloridu železitého nebo jiného leptadla. Kyselina začne působit jen na odkrytá místa, jelikož ostatní místa jsou chráněna krytem, se kterým kyselina nereaguje. Kyselina tak vyleptá do destičky přesný výjev, který nakreslil grafik. “6

Portrét nizozemské královny Vilemíny. Lept , 1901

Suchá jehla

„Suchá jehla Tato technika má nejblíže k rytině. Na rozdíl od ní se ale neprovádí rydlem, ale ostrou jehlou, někdy též pilníčkem. Na rozdíl od leptu se jehlou nekreslí, ale přímo ryje. Rytí jehlou se musí provádět kolmo na destičku. Jehla zvedá po obou stranách čar lehce kov - vzniká tak zvaný grádek. Na rozdíl od jiných technik se neodstraňuje. Grádek se ovšem velmi rychle opotřebuje. Deska je i po opotřebování grádku schopna tisku, ale lze říci, že deska zpracovaná běžným způsobem snese asi 40-50 opravdu kvalitních tisků, pak již kvalita tisku rychle upadá. Řadí se do tisku z hloubky. V mezinárodním značení má symbol C4.

Jako všechny moderní techniky, dá se i suchá jehla kombinovat s jinou technikou. V moderní grafice se používá kombinace suché jehly s barevnou akvatinou.“7

Rytina

„Rytina je nejstarší technikou tisku z hloubky (V mezinárodním značení má symbol C1), zároveň se jedná o jednu z nejobtížnějších technik a dnes je poměrně vzácná. Jejím základním principem je ostře vedená čára, která nepřipouští žádnou improvizaci. Také díky tomu je dnes více používán lept, jelikož umělci umožňuje větší volnost.

Technika byla odvozena ze zlatnického rytí do kovu. Rylo se obvykle do mědi. Při rytí do kovu se zvedá tenoučký drátek vyrytého materiálu, který pochopitelně odpadá. Mírně zvednutý kov vytváří po stranách ryté čáry vyvýšeninu, kterou lze před tiskem zbrousit. Někdy se však ponechává a změkčuje pak při tisku čáru jemným tónem, kterému se odborně říká grádek. Tento grádek ale vydrží při tisku jen několik málo prvních výtisků a je tudíž velmi vzácný.

Měď používaná na rytinu je nepatrné tloušťky (obyčejně kolem 1 mm, u větších formátů 2mm), okraje desky jsou zaobleny, aby ostré hrany netrhaly papír. Deska se při tisku zaryje tlakem lisu do papíru, takže její okraje jsou na papíru dobře znát. Toto platí pro všechny techniky tisku z hloubky.“11

Albrecht Dürer (1471-1521), Adam a Eva, mědiryt 1504

Akvatinta

„Akvatinta (ve starší literatuře se můžeme setkat i s názvem zrnkový lept) je grafická technika. Řadíme ji do tisku z hloubky. V mezinárodním značení má symbol C5.

Název akvatinta je odvozen od italského acquatinta, což znamená obarvená voda. Akvatinta skutečně připomíná akvarel a její vynález podnítila potřeba přiblížit se v grafice lavírované kresbě a tisknout souvislé plochy barvy. Dosavadní grafické postupy vycházely jen ze systému čar.

Tato technika je dodnes velmi oblíbená, zejména při kombinaci technik. Akvatintu vynalezl Jean Baptiste le Prince roku 1768

Měděná nebo zinková deska o síle asi 1,5 mm (vyleštěná, odmaštěná a fazetovaná stejně jako u jiných druhů leptu) se pokryje jemným kalafunovým práškem. Prášek je možné na desku naprášit ručně, ale protože prášek musí být rozmístěn co nejrovnoměrněji, používají grafikové často tzv. zaprašovací skříň. Je to bedna nebo skříň s utěsněnými dvířky, ve které je nasypaná rozdrcená kalafuna. Otočením bedny nebo pomocí kliky či vzduchového zařízení se prášek ve skříni uvede do pohybu. Po rozvíření se do skříně uloží deska a dveřka se zavřou. Zvířený prach klesá a usazuje se rovnoměrně na desce. Naprášená deska se opatrně vyjme a nahřívá nad kahanem, dokud jednotlivá zrnka kalafuny neztransparentní. Ztransparentnění kalafuny znamená její roztavení a připečení k plechu. Je třeba, aby se jednotlivá zrnka nestekla dohromady. Po vychladnutí je deska připravena ke grafikovu zpracování. Štětcem se klade kryt (asfaltový lak) na ta místa, která mají zůstat při tisku bílá. Po natření zadní strany desky asfaltovým nátěrem je možné začít leptat. Po chvíli (podle toho, jak tmavý má být nejsvětlejší tón) se deska vyjme z kyseliny a zakryjí se místa, která mají být světle šedá. Pak se leptá dál, dokud grafik nedosáhne všech odstínů, které chce na desce mít.“13

Měkký kryt

„Měkký kryt (též Vernis mou) Řadíme do tisku z hloubky. V mezinárodním značení má symbol C6.

V moderní grafice se jedná o velmi oblíbenou techniku. Velmi dobře se kombinuje s akvatinou nebo leptem. Techniku objevil Švýcar Dietrich Meyer kolem roku 1660.

Na desku se nanese kryt (jedná se o totožnou směs jako při leptu, ale změkčenou mastným preparátem jako je lůj nebo vazelína). Na desku se upevní papír s kresbou. Tužkou se kresba obtáhne a protlačí krytem až na povrch kovové desky. Po odstranění papíru se deska zaleptá a po odstranění krytu je deska připravena k tisku. Při neuspokojivém výsledku je možné desku znovu pokrýt krytem a zopakovat celý postup. Díky této možnosti je tato technika oblíbená a připouští mnoho variací.“14

Mezzotinta

Mezzotinta patří do tisku z hloubky. V mezinárodním značení má symbol C7. Vznikla v 17. století v Německu a jejím objevitelem byl Ludwig von Siegen (1609-1676). Tato technika dovolila dávno před akvatintou zaplnit celou plochu obrazu libovolně odstupňovanou barvou.

Technika mezzotinty je jednou z nejpůsobivějších technik - výsledná grafika rozehrává celou škálu sametových odstínů zvolené barvy. Bohužel ji dnes umělci pro její obtížnost a časovou náročnost těměř nepoužívají. Častěji se jí používá při kombinaci s jinou technikou.

Mezzotinta dosáhla svého vrcholu v Anglii v 18. století. Díky ní se také prvně projevila anglická grafika osobitě. Byla v té době v Anglii vůbec nejpoužívanější technikou a sloužila dlouhou dobu jako vzor ostatním zemím. V 19. století se začala mezzotinta postupně přežívat a začala být nahrazována zejména leptem. Důvodem byla hlavně její velká obtížnost

Měděná deska se co nejjemněji rozzrní pomocí skobliny (polokruhový nůž, hustě špičatě ozubený). Je třeba trpělivě a mnohokrát přejít skoblinou všemi směry. Toto skoblení trvá velmi dlouho a potřebuje velkou zručnost. Je také potřeba dbát na pravidelnost zrnění. Po nazrnění se zrnka kovu odškrabují škrabátkem a deska se nakonec uhladí hladítkem. Nazrněná destička se při tisku dosti opotřebovává a sametová hloubka se postupně ztrácí. Mezzotinta dá běžně pouze 40-60 kvalitních tisků..“15

První známá mezzotinta, portrét Amelie Elisabeth von Hessen

Kamenotisk

„Kamenotisk (nebo také litografie - slovo pochází z řeckého slova lithos – kámen, grafein – psát) Kamenotisk je metoda tisku z plochy především na hladké povrchy.

Používá tiskové formy bez jakéhokoliv reliéfu, vystouplého či vyhloubeného. Tisknoucí i netisknoucí prvky jsou na jedné výškové úrovni. Její podstatou je jemně vyhlazený kámen, druh vápence. Na jeho povrch se ručně mastnou tuší přenese kresba písma nebo obrazu.

Namaštěná místa přijímají mastnou tiskovou barvu (dále jen TB), jsou to tedy místa tisknoucí. Místa netisknoucí se navlhčí vodou, aby barvu nepřijímala. Pórovitý kámen přijímá jak mastnotu, tak i vodu. Při výrobě tiskové formy (dále jen TF) se tedy využívá vzájemné odpudivosti mastnoty a vody.“8

Negativ litografické desky a hotový výtisk.

Sítotisk

Sítotisk („šablonový tisk“, „průtisk“) je grafická technika. V mezinárodním značení má symbol S. Sítotisk nepatří do tisku z plochy je to samostatná tisková technika.

Princip tisku spočívá v protlačování barvy přes prostupná místa šablony na průtiskový materiál. Acetonový lak přibarvíme bílou práškovou barvou a vykryjeme všechna místa, která mají při tisku zůstat bílá. Lak nesmí být příliš řídký - nezalepil by dírky v hedvábí. Nesmí být také příliš hustý, aby po zaschnutí nevytvořil na sítu kopečky.

Síto se skládá z rámu z kovu, dřeva, plastu na který je napnutá síťovina – uhelon, nivold, hedvábí (přírodní nebo umělé hedvábí Čína), kovová vlákna apod. Síťovina může mít různou hustotu ok, počítaných počtem ok/cm2. Napíná se ručně pod rám, jako malířské plátno, nebo pomocí hydraulického zařízení, které rám napíná všemi směry současně. Osnova síťoviny musí být rovnoběžně s rámem, lepí se speciálními lepidly (cheoprem – na dřevěný rám).

Před prací se síťoviny odmastí lihem, octem a zhotoví se šablony pro tisk.

Druhy sítotisku

• přímá vymývaná Přímo na spodní část síta zhotovíme kresbu mastným materiálem (litografická křída, tuš), přes mastnou kresbu dáme vykrývací roztok (v místě kresby bude roztok odpuzen), tedy roztok chytne jen okolí kresby. Po zaschnutí se kresba vymyje ředidlem, čímž se zprůchodní. Sítotisk je připraven k tisku.
• přímá vykrývaná Na spodní stranu síta se vykrývacím lakem zakryjí všechna místa, která nemají tisknout (kresba zůstane na sítu průchodná)
• přímá fotomechanická Je nejvíce používaná. Na spodní stranu síta naneseme světlocitlivou emulzi a nechá se ve tmě uschnout. Ve vakuovém rámu se na síto přiloží čitelná pozitivní montáž (montování prvků – textu, kresby, fotografie), pak následuje osvit, kdy je vrstva na vrstvě (stříbrná vrstva). Emulze se v okolí kresby vytvrdí (tedy se stane ve vodě nerozpustnou). Místa, která zůstanou neosvětlena se emulze ve vodě odplaví a zprůchodní. Po usušení provedeme retuš a můžeme tisknout.
• nepřímá vyřezávaná Na skleněnou podložku se vodou rozpustným lepidlem nalepí papír, vypne se a nechá se zaschnout. Na papír provedeme kresbu (čímkoli) a přetřeme vrstvou silného čirého nitrolaku (ne zelený, přes který neuvidím) a necháme zaschnout. Kresba se na skle vyřeže, tisknoucí místa se oddělají. Přiloží se napnuté síto, které se z vnitřní strany promáčí tamponem (+nitroředidlo). Nitrolak se rozpustí na papíře a otlačí se do něj síťovina. Po zaschnutí se papír ořízne, podmáčí, výsledně zůstane na sítu. + šikmé linie nemají vroubkovaný okraj od síta
• nepřímá dvouvrstvá Vylepšená vyřezávaná. Kresba se prořízne pracovní fólie (ne do nosné fólie). Pak se kresba odstraní z místa kresby a stáhne se ochranným papírem, přilepí se folie, oddělá se nosná fólie a pracovní folie zůstává ne sítu. Tyto šablony lze zpracovávat pomocí řezacího pultu.
• nepřímá fotomechanická Na pracovní fólii dáme světlocitlivou vrstvu. Ve vakuovém rámu vykopírujeme nečitelný pozitiv (matný povrch světlocitlivé emulze). Emulze se přenese na napnuté síto a sloupne se nosná fólie. Vytvoří se šablona a zprůchodní se místa kresby. + je vhodná pro naprosto přesné soutisky.“9

4) citace z Wikipedia.com (http://cs.wikipedia.org/wiki/Grafika )

5) citace z Wikipedia.com (http://cs.wikipedia.org/wiki/Dřevořez)

6) citace z Wikipedia.com (http://cs.wikipedia.org/wiki/Lept )

7) citace z Wikipedia.com (http://cs.wikipedia.org/wiki/Suchá_jehla )

8) citace z Wikipedia.com (http://cs.wikipedia.org/wiki/Litografie )

9) citace z Wikipedia.com (http://cs.wikipedia.org/wiki/Sítotisk )

10) citace z Wikipedia.com (http://cs.wikipedia.org/wiki/Dřevoryt )

11) citace z Wikipedia.com (http://cs.wikipedia.org/wiki/Rytina )

12) citace z Wikipedia.com (http://cs.wikipedia.org/wiki/Linoryt )

13) citace z Wikipedia.com (http://cs.wikipedia.org/wiki/Akvatinta )

14) citace z Wikipedia.com (http://cs.wikipedia.org/wiki/Měkký_kryt )

15) citace z Wikipedia.com (http://cs.wikipedia.org/wiki/Mezzotinta )